Růžena Kamarádová (Sedláčková) - Hejčín

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Růžena Kamarádová (Sedláčková)

OSOBNOSTI
účastnice odboje a odporu proti komunismu
(19. 1. 1924  Olomouc - Hejčín)

Odsouzena v jednom z prvních politických procesů. Růžena Kamarádová, roz. Sedláčková, se narodila v roce 1924 v Olomouci - Hejčíně. Od dětství byla nadšenou sokolkou a uznávala masarykovské ideály. Zúčastnila se všesokolského sletu v červnu 1948, který se stal protestem proti nové komunistické vládě. Do Prahy jela i v září téhož roku na pohřeb Edvarda Beneše. Když její kolegyně přinesla do práce text nezveřejněných slov E. Beneše při podpisu demise demokratických ministrů, rozhodla se, že text rozmnoží a spolu s kolegy ho roznese známým. Za tuto svou aktivitu byla v září 1948 zatčena a téhož měsíce u veřejného soudu odsouzena na sedm let těžkého žaláře. V ženské věznici v Olomouci si odseděla přes tři roky. Z vězení odcházela s podlomeným zdravím z neustálého stresu a několik měsíců se musela léčit. Potom byla zařazena do práce v TOS Olomouc. Stále byla v podmínce a na každém kroku byla sledována StB. Od roku 1956 byla na mateřské dovolené a potom si několik let vydělávala mandlováním prádla, protože jinou práci nemohla sehnat. Až v roce 1968 našla díky přátelům zaměstnání v kontrole přepravy tržeb u ČSD Olomouc, kde pracovala až do důchodu. V současnosti žije v Olomouci. 
V úterý 10. dubna 2012 předal ministr obrany ČR, pan Alexandr Vondra, na základě paragrafu 6 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu historicky prvních třiadvacet osvědčení účastníkům odboje a odporu proti komunismu. Jednou z oceněných byla paní Růžena Kamarádová rozená Sedláčková.
Růžena Kamarádová
Růžena Kamarádová
Růžena Kamarádová
Pro server Paměť národa paní R. Kamarádová vzpomínala na výslechy na STB, jak byl Hejčín "podivně osvobozen", atd zde v odkaze
Audio - video archív ze vzpomínek je zde.
Níže galerie důležitých dokumentů.
Pro knihu Svědectví Ludmily Vrkočové paní Kamarádová vzpomínala:
Byla jsem zavřená v 48. roce 15. září. Začalo to tím, že jsem cvičila na sletě rej s kužely a prostná. Na tom sletě to už bylo takový, že jsme už ani cvičit nechtěli. Byl tam Gottwald, Beneše tam nepustili, volali jsme hesla a potom, když sestra Provazníkové řekla, že Beneš přijde, tak jsme cvičili, i v bouřce. To bylo hrozný v tom  průvodě, všichni jsme plakali, to bylo-vůbec si na to nemůžu ani vzpomenout...
Já jsem byla na správě dráhy zaměstnaná v písárně, kde jsme potom jako byli proti těm komunistům tak, že jedna přinesla leták, kde se píše, že komunisti nezveřejnili všechno, co prezident Beneš řekl při tom podpisu na vládě v únoru roku 48. Bylo tam asi tohle: „Ne všechen lid československý si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem rozbil demokracii v Čes­koslovensku a zradil nejen sebe, ale celému národu nejdražší přísahu, jež je ve slovech prezidenta Osvoboditele: Věrni zůstaneme. Jestliže tak činím, pak proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mi hrozíte a jež jste schopni vyvolat. Věřím však, že československý lid pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž používáte, a že jste podceňovali mravní vyspě­lost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu. Věřím, že pravda zvítě­zí.“ A za to jsem dostala sedm roků. Já jsem to napsala na blánu, ale nacyklostylovali jsme to jen třistakrát a už jsme nestačili nic. Přišli do kanceláře, sebrali nás všecky čtyři a byl konec.
Tatínkovi řekli, že mě špatně vychoval. Ale já byla vychovaná za Masa­ryka, to bylo všechno. A potom v tom kriminále, to bylo nejhorší, že
když jsem měla měsíčky, tak když jsem chtěla nějakou vatu, tak dozor- kyně kopla do dveří: „Ty svině, to máš zato, nic ti nedám.“ A když jsem měla vysokou horečku, tak doktor řekl: „Umíte se modlit? Třeba vám to pomůže!“ Ptal se, za co sedím...
Pracovali jsme v prádelně, pak jsme museli být zase celý den na poli, uhnaní, špinaví jsme se vraceli a každý den byla poprava. Každý den... to bylo tady v Olomouci jako samozřejmost. O všem jsme věděli, snad aby nás vystrašili. Zacházeli s náma, no... když jsem šla jednou za čas k zubaři, tak na mě řvali celou cestu, jestli jsem jako čistá. To by nikdo nevěřil. Řvalo se pořád, kvůli všemu. Když jsme praštily praporem, když jsme ho žehlily do soudní síně, velký prapor v té velké prádelně jsme vypraly a musely vyžehlit na soud, kde se soudili podobní, jako jsme byly my, tak dozorkyně přišla a řvala, že to žehlím nešetrně a já řekla: „Jak to chcete dělat, takový velký prapor žehlit?“ Tak jsem s tím práskla ještě jednou a nemohla na to nic říct.
Prostě bránily jsme se všelijak. Bylo to tam skutečně hrozný, za každou hloupost poloviční dávku jídla. Byla tam taky jedna, s manželem pře­cházeli za kopečky, a dostala poloviční dávku jídla, že snad něco řekla, a já jsem jí dala ze svýho. A už jsem dostala taky polovic. Prostě takový věci tam byly, že to bylo k neuvěření.
Pustili mě, když tři roky a dvanáct dní jsem si odseděla, a čtyři roky jsem měla podmínku. V té podmínce jsem napřed pracovala v takovým bunkru, kde se celý den svítilo, plnili jsme nějaké náboje, každou chvíli byl roztřísknutej na zdi. Pak jsem byla v TOSu a tam mě znovu sebrali. Podstrčili někomu leták, se kterým jsem už opravdu neměla nic společnýho, a prostě pro mě přijeli do práce. A kdyby se mě ředitel nezastal, tak bych seděla ještě dál. Prostě, nedali mi pokoj.
Když mě zavřeli, bylo mi čtyřiadvacet. Já si těch let do toho zatčení moc vážila. Říkala jsem si: „Aspoň chvilku jsem byla venku, na svobodě.“ Byla jsem sokolka od mala, všichni jsme ten slet prožívali. Cítili jsme, že bude konec. Brečeli jsme celej průvod. A když nám potom v kance­láři oznámili, že Jan Masaryk skočil z okna, tak jsem zařvala: „To není pravda, to je lež!“ Přednosta mi pak nechtěl dát na Benešův pohřeb dovolenou. Já se ale neptala, v sokolským kroji jsem sedla do rychlíku, vůbec jsem se neptala a jela jsem. A ten leták, to už byla potom posled­ní kapka, abych se do toho odporu proti komunistům nějak zapojila. A hned mě zatkli. Udala mě moje nejlepší kamarádka od mala, ona nás udala a pro naše dobro pak svědčila. Když jsem šla na soud v osmaše­desátým, opsat si ten leták a podívat se do spisu, to se mohlo, tak tam mi to právě řekli. A taky to, že jsme byli souzeni podle tehdy neplat­ných předpisů.
A ještě jsem měla paragraf proti republice. Od rána do večera, mamin­ka říkala, že to hlásili tlampačem a že na sloupech byly napsaný ty seznamy odsouzených lidí. Půl dne jsem měla trest smrti. A to bylo ještě před Horákovou, takže to mohli klidně udělat.
Byla jsem pak odsouzená k sedmi letům, odseděla jsem si tři a pár dní.
Po návratu ten estébák, který mne hlídal celý čtyři roky podmínky, to byl předseda KSČ. Já jsem ho viděla, jak tam ten leták nese na tu kon­trolu, já jsem to viděla. Ředitel TOSu se mě zastal. A zachránil mě.
Po návratu jsem se do Sokola nevrátila, za totáče nebyl. Něco bylo, ale tam jsem nechtěla. To nebyl Sokol, to nebyla moje Smrčková župa. Až teď, teď jsem plnohodnotná sokolka. Ale cvičit už nechodím, protože se bojím.
Na tu dráhu jsem se vrátila až v 68. A to tak, že mě potkal jeden kolega, známý, u soudu tady a říkal: „Růženko, kdy přijdete k nám?“ Já říkala: „Já nemůžu, já tam nepudu mezi ty komouše.“ „Ale já myslím praco­vat.“ Já říkám: „Já nesmím.“ On říká: „Já vás beru.“ Čili jsem se takhle na dráhu zase dostala. Jinak jsem mandlovala prádlo, vypínala dečky, vypínala záclony, měla jsem malou, maminka mi vypomáhala... No prostě, co jsem mohla, to jsem dělala. Na tý dráze potom jsem se pak vyšplhala až na hlavní kontrolu, protože nejsem žádnej blbeček, abych u toho stroje byla. To jsem si nevydělala ani na slanou vodu, to mi dali ten nejhorší stroj, to se naděláte a nic nevyděláte. Tak jsem pak s těma komunistama pěkně točila. Protože oni nic neuměli, tak já jsem jim to tam pěkně dávala. Kde jsem mohla, tam jsem jich srazila. Protože i čeština jim byla cizí, všechno bylo, já jsem dělala sekretářku, já jsem všechno tam dělala, v kalírně, všechno a prostě jsem toho šéfa úplně odstavila. Ale že jsem dělala za něj, byl rád. Ale říkal: „Já půjdu k ředite­lovi, a řeknu mu to a uvidíte, ještě dostanete.“ Tak to bylo...
Zdroje: Paní Růžena Kamarádová, Paměť národa
 
www.hejcin.cz v7.0 2017
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky