Reportáž z předměstí - Hejčín

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Reportáž z předměstí

ČLÁNKY
Mám důvodné pochybnosti o tom, že původ jména Hejčín, označujícího jedno z olomouckých předměstí, je odvozován správně. Hluboká studia a šetření, jež věnoval jsem tomuto předmětu, nevnesla dosti světla v tajemné a nejpestřejší dohady připouštějící přítmí minulosti. Zažloutlý pergamen, vylovený z pavučin v cinobrové cibulce jedné z klášterohradišťských věží, zmiňuje se o háji zvaném »Biskupka«, jenž prý se táhl kdysi až k Chomoutovu. Mne osobně zajímá první polovice jména, vyznívající v interjekci Hej! Ač nehodlám hýbati svatým popelem dávných příslušníků staroslavné osady, spěchám prohlásiti, že národ hejčínský odjakživa stavěl se k životu velmi bujaře, ba co dím, časem i bujně, dávaje přednost mentalitě vejskalů před ustaranou a chmuřící se vážností stejskalů.
Poslední mohykáni vymírající generace píší dodnes Hajčín, nejevíce porozumění pro moji poněkud poťouchlou hypotésu. Lahodí jim zajisté mnohem více mazlivá šířka sporné části slova, tím spíše, že je dovede ukolébati v libé snění a vzpomínky na Alt-Hatschein, pašalík dajčfrajndlichů, kdy se zvláštní zálibou německá slova a celé věty byly vplétány v krasověnec konversace nejen pouliční, nýbrž také, ba nejvíce vládnoucí vrstvou, označovanou přídomkem »bessere Leut'«. Bürgermeister von Alt-Hatschein, to byla v Olomouci persona grata v dobách, kdy začalo se mluviti o ohroženém »besitzstandu« a kdy českého podání u obecního úřadu mohl se odvážiti jen notorický »krachél« a »insurgent«...
Obecní úřad v Hajčíně - je vryto v mezikruží obecního razítka, užívaného ještě deset let před převratem. Memento i výstraha, že otcové předměstí nehodlají naletěti na novoty a výmysly všelijakých světoběžníků. Ten rybář na lodičce ve středu razítka, kolebající se na černých vlnách, s veslem o dno loďky opřeným, zadumaně vpřed nachýlený - ne, to není zachmuřený Charon, převážející nebožtíky do Hádu; to není pirát se střechatým širákem; to není frajer v kanoi; toť symbol, že strážcové předměstských tradic dovedou se postaviti proti každému náporu zbrklého pokrokářství, bude-li třeba. Ty černé vody, ne - to není Styx atra, to jsou vlnky ramene Moravy, v nichž pokojný občan hejčínský, čistokrevný potomek prvních usedlíků tří rybářských chat na břehu Moravy, loví své lény, hrózky, jelce, miky a rotajgle...
Rýpavý neklid doby nezastavil se ani před majestátem obecního razítka a zpupným přehlasováním mění historický Hajčín v Hejčín. Razítko se mění, ale strážce hejčínských vod v jeho středu zůstává. Ne nadlouho. Rýpavý neklid popřevr. r. připojuje rybářskou osadu na břehu Moravy k městu Olomouci. Mýlíte se, strůjcové nových řádů! Hejčínský domorodec zůstane svým! Hejčínský usedlík, Moravou křtěný, směje se vašim novotám a úkladům! Od pradávna usazený kolem hejčínské kapličky, ohradil se proti bídě i panstvu ostatních ulic opovržením a vědomím své soběstačnosti. »V dědině«, říká trochu povýšený příslušník sousedících ulic, čímž snaží se rybářskou kastu při Moravě snížiti v očích světa. Kaplička sama stojí na místě, kde za starých časů býval veliký zděný sklep, do něhož se schovávalo mléko a maso. Hle - bezbožný věk, bezmyšlenkovitě odsuzovaný a proklínaný, jenž ruší úkryt mléka, strdí a egyptských hrnců a vztyčuje nad ním stánek boží, asyl zbožnosti a království, jež není z tohoto světa! Stříbrný hlas umíráčku zve odtud rozvaděné církvičkáře i Římany do údolí Josafat. Ne - v dědině nejste. Pravda, jsou tu domky s okýnky na píď od země, které se utíkají pod ochranu hejčínské kapličky; ale v sousedství jejich chmuří se Mars, před očima bídného civilisty na sedmery zámky zavíraje brány leteckých kasáren, a vedle elektrárna, světlonoš techniky a pokroku, v níž to časem rycne, aby petrolejky a lojové svíčky přišly zase ke cti. Na nárožní tabulce čtete: Hejčínské sady. V komisi pro pojmenování ulic na olomoucké radnici sedí asi ferina, který si ze sedmi nedokonalých kaštánků před elektrárnou vystřelil jak náleží!
Všecko je tu dnes tak střízlivé a rozumářské a šedé. Ale posaďte se jednou za měsíční noci na lavičku ve stínu hejčínské kapličky! Předpokládám ovšem, že jste vyzbrojeni kanonickým stářím, jež vás staví mimo svody tohoto světa. Neboť lavičky vedle vás budou zalidněny věrným milováním, dvojicemi přimknutými k sobě tak, že byste mezi hořící srdce nevpravili ostří břitvy. Praotcové hejčínské populace, rybáři tří chatek na břehu Moravy, a jejich pokračovatelé vypěstili plémě rybářek velmi lepé a krve prudce hárající.... Co vám všecko poví měsíčná noc... Mizí kaplička i kasárny, tichnou daktyly strojů v elektrárně. Z lesního šera »Biskupky« noří se před vámi myslivna, ano zrovna tam, kde před branou kasáren podřimuje vojáček na stráži. V rákosí u Moravy žvechtají divoké kachny, zachechtal se stříbrný racek. Z myslivny kočičím krokem vyšla paní myslivcová, krásná nevěrnice, a zadívala se v šero háje. Má měsíčné oči. Nevrátí se tak brzy plešatý fořt s vinným teřichem; ten v prelátské hospodě na Hradisku plným korbelům dívá se na dno... Smích děvčete, zadrhnutý horkou vlnu polibku, vrací vás na chvíli skutečnosti. A najednou před vámi mlýn v plamenech, cháska opilých Švédů křepčí kolem požáru, hořící obilí prská, srší a rozstřikuje se tmou jak ohnivý chvost, krásné rybářky vrhají se před násilníky do živoucích plamenů...
Pusťte však z hlavy krásnou paní myslivcovou i hordu švédských paličů. O vaši pozornost uchází se velehymnus »Kytara a ty patří do chaty...« Výčep. Společnost mladých lidí hraje maryáš. A přece v této šenkovně bývalo jinak. Bouřily tu opravdové chlapské vášně a často tekla krev. Vedle v kasárnách, dnes leteckých, bývali šeleráci. Chlapi od hřebců, hrubí a osuhlí, pijáci a násilníci. Muziky, muziky… Ženisti z Olomouce zřídka kdy odolali čarozrakům hejčínských rybářek. Stačilo přebrat děvče v tanci. Stačilo zavadit loktem. Výtržnost, křik, první rána. Pak šelerák jako kyklop uprostřed sálu tasil palaš, třískl do petrolejové lampy a v nastalé tmě ozvalo se strašlivé klání a lkání. Teprve vojenská pohotovost skoncovala krvavé zásnuby... Dnes zorky, pivo, reflek! »Dej mi na to ruku, ty můj zlatej kluku!«
K »dědině« patří hejčínské »dvorky«. Kolonie prastarých domků většinou z vepřovic ulepených a víc než družně na sebe se kupících. Rozhlížíte-li se od kapličky, nevezmete jich prostě na vědomí. Do dvorků se vchází uličkami. Hromádky hnoje na společném dvorku a při nich povědomé domečky, ne nepodobné ohromným špaččím budkám, velmi účelné a nezbytně, malebně se vinoucí stružky hnojůvky, kvikající krmníky. Přijďte se sem podívat, páni, kteří na komisích a inspekcích rukou v glasé prosmejčíte kdejaký kout, zda se tu neuchytila špetka prachu! Co je uvnitř v těch domcích, nevím. Před lety jsem viděl na jedné podlaze čáru křídou, demarkační linii, oddělující ložnici rodiny od noclehárny dvou dělníků pracujících v cukrovaru. Hejčínská asanace. Kdy zavadí o tato místa pozorně oko kapitánů veřejného zdravotnictví a první úder krompáče?
Řeka Morava ovíjí ramenem dějiště životních zápasů, jež svádí s chimérou doby bodrý lid od hejčínské kapličky. V jejích vodách sídlí dobrý bůh a pomocník v denní lopotě hospodyň a matek, časem mstitel vin a májových alotrií. Její vlnky laskají za letních veder stejně útlá tílka najad i kypící dryady těžké váhy. Její vodní paláce přijímají každoročně do svých komnat přemíru lidského hoře a zoufalství. Hejčínský lid srostl se svou Moravou. Dvouletý purclík je v jejích proudech jako doma. Zlatá mládež vysokého učení hejčínského dělí se jen na dvě skupiny: na ty, kteří se topili, a ty, kteří se budou topit. Malebné úkryty: jejich vrbin a olšoví utají drobné pychy rybářů »na černo«, když atavistické sklony potomků tří rybářských chat na břehu Moravy svedou časem na půdu illegální.
Lid od kapličky opovrhuje tak trochu hudrujícím panstvem poměštělých ulic a - gramatikou. Zachoval si hanáčtinu dosti svéráznou, jež v ničem nezadá nářečí vesnic od města vzdálenějších. V jedné věci však nedá se poučiti a zatvrzele setrvává na svém bludu. Zvratné zájmeno se degradoval na slovce neohebné. To je jeho species. O starém Vémolovi řekne: Stréc se vzpomněl, že nemá co kóřet. šel se kópit tabák. Kópil se dvě pakle... Jakékoliv mentorování tímto směrem odmítá. O učeném panstvu tvrdí, že »celó jeho módrosťó be ani h.... neosolel...«
Ostatní ulice, jež se rozbíhají mimo oblast původní rybářské osady při Moravě, to vlastně již ani není >Héčén«. Ještě nanejvýš Štolbova. Ulička sotva dvoumetrová, hejčínské Symplégady. Tu mohl by romantický a vášní hořící Romeo prostě po žehlicím prkně z okna do okna položeným přejíti nad propastí ulice ke své přežádoucí Julii, kdyby... kdyby protějšek nebyl slepou zdí, za níž věčně řinčí řetězy ke žlebům přivázaných kravek a volků. A přece v této uličce se často probouzí něha milostného okouzlení a erotické závrati. Tuto uličku volí zpravidla zamilované párky, prchající z města v ticho hejčínských lučin mezi elektrárnou a vojenskou střelnicí. Stanou, žeh krve přimkne je na oka mžik k sobě, plachý pohled vpřed, vpravo, vlevo a žhavé políbení kratší modlitbičky střelné, ale až do morku kostí pronikající. Teprve po činu pohled vzad, kde do vchodu uličky civí okno cukrovarního hostince, zdánlivě černé a bez života jako vyhaslé oko. Ale za tím oknem sedí u kamen hejčínští Abrahámové a řehtají se jako posedlí, přerušivše své oblíbené a periodicky se vracející téma o houseru, nadýmání a jiných svízelích věku kritického ...
Nad skrčenými domečky hejčínských »dvorků« a soutěskou Štolbovy ulice zvedá se cukrovar jako naježený mastodont. Syčí, supí, skřípe, tříská a hvízdá tajemnou spleteninou pístů a kol, transmisí a výfuků, pák a hřídelů. Království bílého tovaru, jenž rozjíždí se branou továrny do čtyř stran světových. žádoucího všem mimo úzký výsek nevrlých diabetiků. Nad místem, kde stával dvůr s ovčárnami, jejž z rukou jesuitských vykoupil r. 1854 Abraham May, zvedá se vysoký komín jak hlaveň děla se zakouřeným jícnem, jímž viděti prý za bílého dne hvězdy. Kus hvězdného nebe! Ale hvězdopravci kroutí morósně hlavou. Člověče, hleď ke hvězdám a kovovým robotům narůstají nové a nové ruce, nová chapadla. Protože kovový robot nepůjde v pátek pro výplatu. Felčarové porušených útrob tohoto světa a jeho řádů, nehoupejte nás pohádku o stolečku, který se zase prostře pro všecky hladové a strádající. Pohleďte k řepným splavům! Tu stávaly krechty cukrovky, jichž konce jsi nedohlédl. Nejméně padesát lidí pracovalo tu na dvě směny dlouho přes vánoce. Dnes nad řepnými splavy rozkročila se Elfa, jež kovovým chobotem chrlí spousty vody do vagonů a splachuje řepu přímo do kanálů. Jediného živáčka vidíš tu za říjnových nocí, jak nad kanálem stojí s bidlem v ruce, zívá, dloube si v nose a víc z dlouhé chvíle než z potřeby tu a tam rýpne do sesouvající se řepy; A počátkem listopadu nebude mít pan Hanes na bráně komu brakovat kapsy!
Než zanech, bláhovče, neplodné meditace, střes se sebe, sám jsa přioděn a syt, všecka hnutí sociálního svědomí jak dotěrný hmyz a stoč kroky své v nejhonosnější ulici našeho předměstí, hejčínské bulváry, Broadway, chceš-li, a vypuď ze srdce residuum rozčarování z hejčínských dvorků. Věz, že vcházíš do ulice životního tempa, ducha a obchodního ruchu, v ulici líhnoucích se mrakodrapů (zatím o dvou poschodích) s dlažbou žulových kostek nejlepší marky, v ulici řvoucího radia a gramofonů! Nedívej se škarohlídsky na její stavební čáru, jež proti staré škole připomíná zubaté ostří pily. Jsi v srdci hejčínské metropole, kde pozemské statky, noblesa a dobrý mrav jsou domovem! Zapomeň na zlolajná slova, jež jsi zaslechl před půlhodinou v »dědině« z úst starousedlíka čisté rybářské rasy, že všecko, co vidíš kolem sebe, nalezlo sem bůhví odkud, sám přistěhovalec a přivandrovalá cháska, která s holó z.....ó nebo. v záplatovaných cajkovicích připlavala do rybářského předměstí po Moravě v trokách nebo ve škopku, aby se tu v krátké době opéřila, zvedajíc nos nad lopotným životem domorodců!
Ale hned za křižovatkou ulic civí na tě zase holá předměstská bída. Díry a brlohy. Plísně zla. Žije se tu většinou z šedých kávových splašků a z mizerného chleba, uplácaného z mouky, jejíž záhadnou směs namíchali čiperní pantáti z českých mlýnů. Životní kalkul podle arithmetiky, jejíchž pravidel nikdy nepochopíš. Zchromené perutě a beránčí trpělivost, jež snímá hříchy světa. Ještě jeden mrakodrap a potom níž a níže klesající hřebeny střech a stříšek. Kus rozhoupané slatiny a pak už jenom řepčínská dědina.
Vrátíš-li se, Tomkova tě zavede ještě na Šibeník. Hejčínský katastr a přece kolonie sklonů značně odstředivých. Odssavač hejčínské populace. Původně kolonie liščích děr, dnes čtvrť vilek a čínských pagod. Místo šerých pověstí a zkazek, jež potrhlost stavebního ruchu přiřadila k uřvanému světu. Býval tu bezedný kamenný důl, do něhož se zřítilo tolik nešťastných chodců, vozků s povozy, ba svatební kočár s novomanželským štěstím. Který by se měl rozevříti ještě jednou, aby pohltil všecky ty smrduté a podezřelými praktikami uválené kuličky tohoto světa. Stávala tu šibenice, kolem níž v půlnočních hodinách sluncem vybíleném viselci křepčili svůj danse macalue a kde ženy prodejných těl hledaly ďábelský květ mandragory. Kde cynický lamač vazů, poslední kat Hořínek, při kácení šibenice propadl se do horoucích pekel na místě, kde cítíš ještě dnes sirný výpar a zápach seškvařené kůže… 

Napsal Jar. Rýbar-Želiva
 
www.hejcin.cz v11.0 2020
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky