Lengyelský hliněný trůn - Hejčín

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Lengyelský hliněný trůn

ČLÁNKY
V rámci realizace záchranného archeologického výzkumu ACO, na lokalitě, Olomouc- Hejčín, Mrštíkovo náměstí, v letech 2002 - 2003 došlo na nálezově bohatém sídlišti mladšího stupně kultury s moravskou malovanou keramikou (MMK) k objevu části modelu keramického sedacího nábytku (křesla či trůnu) a mnoha fragmentů lidských plastik...pokračování níže. - PhDr. Jaroslav Peška, Ph.D

Lengyelský hliněný trůn
Lengyelský hliněný trůn
Kostrový hrob - Mrštíkovo náměstí
Kostrový hrob z Mrštíkova náměstí
Lengyelská kultura je archeologická kultura přelomu neolitu a eneolitu (někdy mezi 4400-4300 př.n.l.) rozšířená na starém sídelním území středních a severovýchodních Čech. Patří do rozsáhlého komplexu kultur, které se v závěru neolitu šířily do střední Evropy (Slovensko, Morava, Rakousko, Čechy) z Balkánu. Název vznikl podle hrazeného sídliště u Lengyelu v jižním Maďarsku. Lengyelská kultura vznikla smíšením vlivů z jihovýchodu, kultury s moravskou malovanou keramikou - MMK a kultury s vypíchanou keramikou . Jednalo se tedy o smíšení vlivů z jihovýchodu a západu.
Pohřební ritus
K lengyelské kultuře bylo na našem území identifikováno 23 jednotlivých hrobů. Většinou se jedná o kostrové pohřby. Kostry jsou uloženy ve skrčené poloze na levém i pravém boku. Z tohoto období jsou na území Čech první doklady výšinných, zatím jen lehce (pokud vůbec) opevněných sídlišť. Lehkým opevněním je míněn příkop nebo palisáda, případně opevnění složené z obou.
Lengyelský hliněný „trůn“ z Olomouce-Hejčína 
PhDr. Jaroslav Peška, Ph.D.

V rámci realizace záchranného archeologického výzkumu ACO na lokalitě Olomouc-Hejčín, Mrštíkovo náměstí, v letech 2002-2003 došlo na nálezově bohatém sídlišti mladšího stupně kultury s moravskou malovanou keramikou (MMK) k objevu části modelu keramického sedacího nábytku (křesla či trůnu) a mnoha fragmentů lidských plastik (Peška v tisku). Rozsáhlý pramenný fond může během podrobného hodnocení přinést další poznatky o plastikách, příp. i další součásti trůnu nebo jiných modelů nábytku. 

Lokalita a nálezové okolnosti 
Lokalita na dnešním Mrštíkově náměstí se nachází v městské části Hejčín při S, resp. SZ okraji olomoucké aglomerace (obr. 1). Tvoří ji výraznější návrší nad pravým břehem Mlýnského potoka s převýšením 3- 4 m. Podloží sestává z písku, terciérních jílů a skály (stavební jáma do hloubky 6 m). V souvislosti s pokládáním inženýrských sítí a celkovou rekonstrukcí prostoru náměstí zde proběhl v období červen 2002 až září 2003 plošný záchranný archeologický výzkum Archeologického centra v Olomouci pod vedením J. Vrány (autor děkuje vedoucímu výzkumu za poskytnutí nálezů k publikaci). Obnaženo bylo kulturní souvrství o moc­nosti 0,4-0,7 m. Působilo velice kompaktním dojmem zeminy černé barvy a nebylo v něm možno rozlišit jednotlivé vrstvy. Jako nejmohutnější se jevilo v centrální části návrší, na ostatní ploše bylo násilně sníženo re­centními úpravami terénu. Směrem k úpatí prakticky na všechny strany souvrství postupně vykliňovalo, stejně jako pravěké a středověké osíd­lení, koncentrující se do vrcholu návrší. Kromě zmíněné kulturní vrstvy výzkum zachytil sídlištní objekty zahloubené jednak do samotné vrstvy, jednak do podloží, 2 kostrové hroby a základy novověkého zděného sklepa (VRÁNA v tisku). Nejstarší osídlení lokality reprezentují nepočetné nálezy keramiky kultury s lineární keramikou (LnK) a s vypíchanou keramikou (VK). Zdaleka nejpočetnější je soubor MMK, u něhož bude možno do budoucna stanovit i časový vývoj. Materiál je obecně mladolengyelský, zastoupeno je snad celé období od fáze IIa až po IIc (podle konzultace s P. Kalábkovou). Do stejného období je možno datovat patrně podstatnou část kulturní vrstvy. Do eneolitu náleží část nálezů z vrstvy, zahloubených jam a dvou kostrových hrobů KNP, několik nálezů sídlištního charakteru přísluší KZP. Starší doba bronzová, reprezentovaná věteřovskou skupinou, pochází převážně z objektů, období popelnicových polí je zase zastoupeno spíše v souvrství. Slabší horizont osídlení náleží době laténské a několik střepů je z mladší doby římské. Nejméně 1 zahloubenou jámu datujeme do 9. stol., vrcholný středověk (14.-15. stol.) prezentují předměty ze svrchních partií vrstvy. Zatímco pravěké objekty byly nacházeny spíše po odstranění souvrství, novověké byly zahlubovány přímo do ní (informace J. Vrány). Zlomek keramického trůnu byl objeven spolu s dalším lengyelským materiálem v pravěkém souvrství (čtverec 311, sektor D, úroveň 1) v nadmořské výšce 215,4 m (nález nivelován) v průběhu 6. etapy výzkumu v blízkosti nároží Tomkovy ulice a Mrštíkova náměstí (Z sektor výzkumu) (obr. 2). Zlomky lidských plastik se nacházely v již popsaném souvrství (uloženina 259) v nejbližším okolí (obr. 2). 

Popis nálezu, datování a analogie
Za neobvyklý nález můžeme označit sotva polovinu mohutného trůnu s rozšířenou základnou (umožňuje ještě dnes stání artefaktu) a obdélnou plnou boční částí (noha), vybíhající v nápadně se zužující boční část opěradla, jehož ukončení je odlomeno. Střední zaoblená sedací partie (sedadlo), ve svém středu značně zesílená, je rovněž ulomená. Byla  nasazená v těsné blízkosti opěrky pro ruce a končila na zadní hraně opěradla. Naproti ní jsou na vnější straně nohy umístěny do oblouku tři ploché výčnělky. Ty nejspíše znázorňují konstrukční prvek sedačky – křesla, místo spojení boční (nosné) a sedací části předmětu. Trůn je vymodelován z velmi dobře až zvonivě vypálené hlíny s příměsí drobných ostrohranných kamínků a snad i rozbitých či rozemletých střípků s početnými hematitovými úlomky stejné velikosti. Barva povrchu přechází od jasně červené až po světle okrovou, při horní partii sedadla pozorujeme tmavší šedou skvrnu. Rozměry: šířka 105 mm; výška přední části opěradla 65 mm; zach. výška zadní části opěradla 143 mm; tloušťka materiálu 9-14 mm (obr. 3). Jedná se o rozměrný sedací nábytek, který pro účely dalšího studia interpretujeme a označujeme jako trůn pro sedící plastiku, jejíž část byla s největší pravděpodobností výzkumem také zachycena (levé stehno odpovídající velikosti, struktury i barvy keramického těsta – obr. 4). Nálezy trůnů nepatří v oblasti lengyelského kulturního komplexu k nej­početnějším, přesto se zde v menším počtu objevují. Hejčínský exemplář je výjimečný výrazně zvýšenými bočními opěradly a vyšší zadní sedací, či již „opěrnou“ částí. Tyto prvky spolu s urči­tou robustností či mohutností umocňují celkový umělecký dojem předmětu. S náznakem podobné profilace (jen vymodelovaná sedací část, nikoliv boky) se setkáváme pouze u trůnu z Brna-Komína (PODBORSKÝ 1984, 63, obr. 15:3). Ze vzdálenějších oblastí je možno jmenovat snad jen balkánskou kulturu Gumelniţa, kde se objevují čtyřnohá křesla s perforovaným opěradlem (MÜLLER-KARPE 1968, 297, Taf. 165 L5, 16, 17) nebo lokalitu Ovčarovo, odkud pochází celá „série“ (asi 8 ks) sedaček či křesílek s náznakem opěradel. Součástí „kul­tovní scény“ jsou také ploché stolečky a 4 lidské plastiky (WHITTLE 1996, 94, fig. 4.8). Na Moravě v MMK a vůbec v lengyelském okruhu jsou spíše zastoupena křesílka či trůny s deskovitýma nohama a střední prohnutou sedací částí, zadní partie zcela chybí. Plné nohy jsou, podobně jako v Hejčíně, opatřeny několika plochými výčnělky (PODBORSKÝ 1984, 63; 1985, 81 ad.). Žlutě pomalovaný exemplář je znám z Jaroměřic nad Ro­kytnou a podobný kus s odlomenýma nohama pochází z Otaslavic (POD­BORSKÝ 1984, 63, obr. 14:6; 15:4). Nožku s kruhovým otvorem a stopami červené barvy z Kobeřic považuje V. PODBORSKÝ (1984, 63, obr. 15:5) rovněž za „křesílko“. Zvýšené opěradlo má zlomek trůnu z Brna-Komína (PODBORSKÝ 1984, obr. 15:3). U fragmentu z Hrotovic se bude jednat spíše o stolek, než o sedačku, zatímco kus ze Štěpánovic, i přes značně fragmentární stav, díky prohnutí střední části připouští možnost interpre­tace jako sedačky (PODBORSKÝ 1984, 62-63, obr. 14:5). Tuto nepočet­nou série nově doplňuje nález trůnu ze sídliště starší MMK z Brna-Ivano­vic „Pod habřím“ (Globus), z něhož zůstala zachována menší polovina, a který má, stejně jako v Hejčíně, v horní části deskovité nohy tři ploché výčnělky a odlomenou ob­lou sedací část (ČIŽMÁŘ 2000, 21, obr. 10) (obr. 5). Podobný nález sedátka - trůnu pochází také z dolno­rakouského Wetzleinsdorf, odkud mimo jiné známe i torzo sedícího idolu (NEU­GEBAUER-MARESCH 1995, 101, Abb. 47:9.10), kde se objevují již od I. fáze lengyelské kultury. Od sedaček se příliš neliší stoličky či židličky nebo ně­které typy stolečků, oltáříků či podstavců, které jsou např. v bukovohorské kultuře či v oblasti len­gyelské kultury, ale i jinde poměrně hojně zastoupeny (cf. POD-BORSKÝ 1984; BÁNFFY 1997; ŠIŠKA 2000). Jiný typ hranaté stoličky (židličky) s nohama a opěradlem nebo zlomky s provrtanými výčnělky známe např. z mladého lengyelu (III-IV) na JZ Slovensku (Komjatice-Tomášovce) (TO­ČÍK 1978, 255-256, obr. 150:2; 151:1). Hranaté sedačky spojuje A. TO­ČÍK (1977, 255) s vlivy z okruhu kultury Gumelniţa (cf. výše). Jako sedací nábytek nebo lavice je interpretován předmět z lengyelského naleziště Szekszárd-Szilfadülö s jediným velkým příčně rozděleným výčnělkem po stranách, což podle autorky symbolizuje ženské pohlaví, které je navíc zdůrazněno červeným malováním výčnělků (BÁNFFY 2003, Abb. 2). Jako předchůdce tohoto typu nábytku je uváděn „Idolthron“ z Poigen (pozdní LnK) a zlomky v MMK, resp. MÖG z Eggendorf am Walde, Freienhofen a Fronsberg (BERG-MAUER 1998, Abb. 82-83). Stolky (někdy stěží odlišitelné od oltáříků) známe již od nejstarší LnK na Moravě, jako např. ve Vedrovicích (viz článek T. BERKOVCE), Újezdě-Žadlovicích (TICHÝ 1960, obr. 14:4; 27:12), podobně v Čechách (Bylany: PAVLŮ 2000, Pl. 7).
S podobným okruhem artefaktů se setkáváme i ve východoslovenské bukovohorské kultuře, kde se např. na sídlišti v Šarišských Michaľanech objevují hliněné „lavičky“ či trůny zdobené rytými ornamenty, u nichž nerovná sedací plocha a z části zachovalá stěna plastiky ukazují na původní spojení s antropomorfní nádobou, přičemž z této lokality je k dispozici více zlomků sedících idolů nebo antropologických nádob (ŠIŠKA 2000, 380, obr. 1:12, 15-19; 2:20). U keramického předmětu ze sídliště Mezökövesd skupiny Szatmár Alföldské LnK v Maďarsku bude obtížné rozhodnout, zda jej považovat za oltář nebo stolek (KALICZ­KOÓS 2002, 81, Abb. 14:1). Logickou vazbu trůn - sedící idol proponujeme i u nálezu levého stehna stejné velikosti a shodného keramického těsta v Hejčíně (obr. 4). V tomto případě mohlo jít o samostatnou plastiku usazenou na samostatném trůnu, podobně jako u „Venuše“ z Nitrianského Hrádku (obr. 6). „Trůnící“ antropomorfní plastiky se objevují již na časně neolitických sídlištích Předního východu, kde křeslo může být tvarováno do podoby zvířete nebo zvířat (Çatal Hüyük, Haçilar) (HÖCKMANN 1968, Taf. 2:29; 5:55; MÜLLER-KARPE 1968, Taf. 117:2, 17). Sedící postavy známe také z kultury Sesklo, Hamangia, Vinča, Kodžadermen-Gumelniţa (HÖCK­MANN 1968, Taf. 12:150; 24:542; 27:661; 33:1528; MÜLLER-KARPE 1968, Taf. 145:6; 158:31; 165: L5) a z dalších regionů. Idoly sedící na trůnu v MMK mají v jistém smyslu ve střední Evropě své předchůdce již v LnK, odkud známe postavu s nádobou z Gauskönigshofen v Bavorsku nebo podobnou z Erfurtu ve středním Německu. Oblibu propojení s libační nádobou demonstruje ženská figurka z lokality Novi Bečej-Bordjoš z pozdější potiské kultury (MÜLLER-KARPE 1968, Taf. 153: D; 223:13; WAMSER 1980, Abb. 6-8). V ní se např. daleko výrazněji, než v bukovohorské kultuře, projevují specifické plastiky nebo nádoby sedící na trůnu, jak je známe z maďarských nalezišť Hódmezővásárhely-Kökénydomb (3×), Szegvár-Tűzköves (2×), Öcsöd-Kováshalom (1×) a Vésztő-Mágor (2×) (KALOCZ - RACZKY 1987, obr. 2-5; HEGEDŰS- MAKKAY 1987, obr. 7-9; KOREK 1987, obr. 14-16; RACZKY 1987, obr. 32) a ukazuje se, že tento typ plastik či nádob je tomuto prostředí vlastní (ŠIŠKA 2000, 384) (obr. 7 a 8). Antropomorfní nádoby v sedící poloze známe z nejstaršího stupně Lengyel I ze Svodína nebo Zengövárkony (NĚMEJCOVÁ-PAVÚKOVÁ 1998, 64; DOMBAY 1960, tab. 104:9a,b). Příkladem lidské skulptury sedící volně na trůně je již uvedená „Venuše“ z Nitrianského Hrádku (NOVOTNÝ 1958, obr. 37; Slovensko v mladšej dobe kamennej 1970, obr. 19). Použití trůnu považuje S. ŠIŠKA (2000, 384) za projev vyšší úcty až holdu bytosti či ideji, kterou sedící plastika zosobňuje. Plastiky sedící na zemi pak měly podle něj mít nižší postavení. Společným znakem především lengyelských trůnůči sedátek jsou plné boční nohy opatřené různě tvarovanými výčnělky (1, častěji 2-3) nebo plasticky ztvárněným dekorem, které podle našeho názoru představovaly či symbolizovaly technický prvek spojení nožek a sedací části. Tento určitý smysl pro realitu, u těchto jinak vysoce uměleckých děl ze sféry duchovního života, překvapuje. Jak víme, sedící plastiky se objevují v celé řadě neolitických kultur, MMK nevyjímaje. Zde se s nimi setkáváme prakticky po celou dobu trvání až po fázi II b. Známé jsou příklady organického spojení sošky i trůnu (tato forma častější), nebo jsou vymodelovány z jednoho kusu hlíny (torzo Střelice). Tuto skutečnost nelze v Hejčíně pro fragmentárnost obou (trůnu i plastiky) právoplatně rozhodnout. Zdobenou sedící plastiku z II. stupně MMK uvádí literatura ze Slatinek na Olomoucku (PODBORSKÝ 1983, obr. 28:2). Útlá soška ze Střelic-Bukoviny nemá zbytnělé hýždě (jako Hejčín) a je malovaná (fáze Ia). Za důležitý lze považovat doklad hlubokého „ponoření“ do trůnu (PODBORSKÝ 1983, 54, obr. 25:1).  Stejně jako u stojících, tak i u sedících idolů jednoznačně převládají ženské postavy. Plastiky mužů se objevují v menší míře ve všech oblastech výskytu, včetně Přední Asie, Balkánu či Karpatské kotliny (PODBORSKÝ 1985, 96). Zářným příkladem jsou již uvedená božstva potiské kultury (Szegvár-Tűzköves: KOREK 1987, obr. 14-16), ale i vlastní MMK (Kramolín: PODBORSKÝ 1985, tab. 108:1; 109:1). V zásadě nepo­zorujeme žádné stylistické, technologické, dekorativní či jiné kvalitativní rozdíly mezi ženskou a mužskou plastikou. Znázornění vlastního pohlaví není časté a u mužských figur je velmi ojedinělé (Střelice II, Boskovštejn III: PODBORSKÝ 1985, 98, tab. 105:3, 5). Jelikož u mužských sošek jsou někdy znázorněna prsa a u žen zase absentuje jinak typické výrazné zbytnění hýždí, nelze pohlaví u hejčínského kusu jednoznačně stanovit, ovšem ani např. vyloučit tu možnost, že šlo o zpodobení muže (chybí zbytnění hýždě, na vnitřní straně je „cosi“ odlomeno). U plastiky z Wetzleinsdorf o něčem podobném v modifikované podobě („krásný jinoch“, bezpohlavní bytost) svého času uvažovala E. RUTTKAY (1973, 33), a to navzdory jasně zvýrazněnému pozadí. U některých sedících plastik MMK to nevylučuje ani V. PODBORSKÝ (1985, 82). Počet sedí­cích idolů MMK je nevelký (cca 3 %), nejvíce jich pochází ze stupně I a, méně z I b a nejméně z II. stupně. Zastoupení na jednotlivých moravských lokalitách ukazuje tabulka V. PODBORSKÉHO (1985, tab. na str. 83). 

Závěr
Keramické trůny náleží v prostředí lengyelské kultury spíše k vzácným artefaktům. Sporadicky se vyskytují prakticky po celou dobu trvání MMK, a to nejen na Moravě (Střelice-Bukovina, Brno-Ivanovice, Nitrianský Hrádok, Wetzleinsdorf, Jaroměřice nad Rokytnou, Otaslavice, Hrotovice, Hejčín, Komjatice-Tomášove atd.). Nesporné je jejich spojení se sedícími plastikami, což ostatně potvrzují i naše pozorování v Hejčíně (obr. 3 a 4). Podrobná analýza materiálu z tohoto bohatého sídliště jistě přinese objevy dalších zlomků nábytku či lidských figurek, které bude možno souborně zkoumat v souvislosti s celkovým nálezovým kontextem lokality.
Autor portálu děkuje pracovníkům Archeologického centra Olomouc za ochotu a poskytnutý materiál.
Zdroje: Lengyelský hliněný "trůn" z Olomouce- Hejčína,  Jaroslav Peška - Ročenka 2003, ACO; Wikipedie
           
 
www.hejcin.cz v7.0 2017
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky