Brigádní generál, JUDr. František Dastich - Hejčín
Hlavní nabídka:
Brigádní generál, JUDr. František Dastich
OSOBNOSTI
legionář, český důstojník a významný vojenský diplomat
(28. 9. 1895 Hejčín – 16. 2. 1964 New York, USA)
František Dastich se narodil 28. září 1895 v tehdy samotném Hejčíně do rodiny Václava Dasticha a Anny Dastichové, roz. Schwarzové. Postupem doby mu přibyli ještě bratři Antonín, Alois a sestry Emilie a Ludmila. V letech 1906 až 1913 studoval na české vyšší reálce v Olomouci a po maturitě v letech 1913 až 1914 stihl ještě absolvovat dva semestry exportní akademie ve Vídni.
Podobně jako do životů dalších statisíců mužů z českých zemí, tak také do jeho osudu zasáhla 1. světová válka. Již 13. února 1915 se v Olomouci podrobil odvodu a následně byl zařazen k olomouckému Zeměbraneckému pluku 13. Jako velitel čety se s uvedenou jednotkou dočkal také odeslání na frontu. Postupně prošel v různých funkcích srbským a ruským bojištěm, až v březnu roku 1916 padl na východní frontě do ruského zajetí. Následně prošel různými zajateckými tábory a v srpnu roku 1917 se jako dobrovolník do československé zahraniční armády dočkal zařazení k 6. čs. střeleckému pluku Hanáckému. Jako čerstvý příslušník čs. legií v Rusku stihl ještě absolvovat důstojnickou školu v Borispolu, ale již koncem roku 1917 byl jako dobrovolník transportován přes Velkou Británii do Francie, kde měl spolu s dalšími posílit vznikající jednotky československých legií na Západě. V únoru roku 1918 byl jako čerstvá posila zařazen v hodnosti poručíka 21. čs. střeleckému pluku, kde zastával funkci pobočníka velitele III. praporu.
Po skončení 1. světové války se vrátil do svobodného Československa. Bohužel nový stát musel čelit iredentistickým snahám svých obyvatel a postupem doby se dostal do konfliktu s Polskem a Maďarskem. František Dastich se jako mladý důstojník účastnil obou válečných tažení. Od ledna roku 1919 začal působit ve štábu vrchního velitelství operačních vojsk na Těšínsku proti Polsku a v létě roku 1919 byl jmenován náčelníkem štábu kombinované brigády ve svazku 2. pěší divize při bojích proti maďarským bolševikům na jižním Slovensku. František Dastich se po válce stal nositelem celé řady vyznamenání. Byl například pětinásobným držitelem Čs. válečného kříže.
Po ukončení bojů v letech 1919 až 1920 působil jako pobočník velitele na Vojenském velitelství Velké Prahy a posléze jako referent generálního inspektorátu československých vojsk. Od května roku 1920 začal působit v diplomatických službách u našeho klíčového spojence. V hodnosti štábního kapitána zastával totiž pozici zástupce československého vojenského přidělence ve Francii. V průběhu svého pařížského pobytu v letech 1924 až 1926 vystudoval prestižní Vysokou školu válečnou v Paříži. Francouzskými představiteli byl v době svých studií charakterizován jako:
„Vážný, inteligentní s rozmyslem jednající důstojník, zdravého uvažování.“.
V roce 1926, po jeho návratu z Francie, nastává v jeho kariéře k určitému zlomu, který v podstatě ovlivní zbytek jeho profesní kariéry. V roce 1926 byl zařazen k tehdejšímu 2. (zpravodajskému) oddělení Hlavního štábu do Prahy. Vyjma krátkého intermezza v roce 1932, kdy bychom ho zastihli ve funkci velitele II. praporu k Pěšímu pluku 46 Chomutově, na zpravodajském ústředí působil ve funkci řadového referenta a posléze v hodnosti majora gšt. jako přednosta tzv. ofenzivní sekce P-1 pátrací skupiny B 2. oddělení HŠ. Jednalo se o klíčové pracoviště realizující zpravodajskou ofenzivu do sousedních států. V uvedené pozici setrval až do roku 1934, tedy do poměrně přelomových let, kdy bylo do zpravodajského zájmu z důvodu nástupu Hitlerovy agresivní politicky definitivně zahrnuto také nacistické Německo.
Jako přednosta ofenzivní sekce stál spolu s přednostou pátrací skupiny B 2. oddělení plk. Mojmírem Soukupem a ofenzivním zpravodajcem štkpt. Františkem Fárkem u vzniku prvních zpravodajských předsunutých ústředen v československém pohraničí, které začaly vznikat na základě polských zkušeností. Patrně nejznámější zpravodajská expozitura vznikla za Dastichova přednostování v severočeském Liberci s úkolem realizovat zpravodajskou práci proti Hitlerovu Německu. Zde také československé rozvědce podařilo, v rámci přísně utajené operace, založit fiktivní úvěrový ústav, v jehož sítích postupem doby uvízlo množství zadlužených říšskoněmeckých občanů, kterých bylo posléze také zpravodajsky využito.
V roce 1934, po personálních změnách na 2. oddělení HŠ, byl František Dastich jmenován vůbec prvním vojenským přidělencem v Sovětském svazu. Ve své nové funkci však stále podléhal zpravodajskému ústředí v Praze. V Moskvě setrval celé klíčové období 2. poloviny 30. let a do Československa se již jako plukovník gšt. vrátil až v krizových letních měsících roku 1938. Po mnichovských událostech byl zařazen jako zatímní velitel Pěšího pluku 11, nicméně reálně působil ve smutné úloze důstojníka delimitační komise při odstupování československého pohraničí nacistickému Německu.
Po demobilizaci a likvidaci československé branné moci získal v srpnu roku 1939 umístěnku k Zemskému soudu v Praze. Zde ale dlouho nesetrval. Již v dubnu roku 1941 odešel na vlastní žádost do výslužby. Jelikož se jako bývalý zpravodajský důstojník a přidělenec v SSSR nacházel pod nechtěnou kontrolou ze strany Gestapa, odstěhoval se do malé obce Želiv v okresu Humpolec a nadále žil životem penzionovaného úředníka. Situace se rapidně změnila koncem války. Dastich se jako bývalý legionář a důstojník československé armády zapojil do protinacistických aktivit a v květnu se účastnil převratu v Humpolci. Již koncem května byl aktivován a zařazen k I. odboru MNO do Prahy. V létě roku 1945 ho pověřili zastupováním ministerstva národní obrany v ústřední komisi vnitřního osidlování, ale již v říjnu roku 1945 se stal přednostou 7. oddělení HŠ. Pro výkon funkce delegáta ČSR při Spojenecké kontrolní komisi v Budapešti mu byla v únoru roku 1946 propůjčena hodnost brigádního generála. O rok později byl pak do uvedené hodnosti skutečně povýšen. Již v prosinci roku 1947 byl ale formálně propuštěn do zálohy, nicméně nadále působil ve službách ministerstva zahraničních věcí. Pro výkon jeho funkce mu významných způsobem pomohly i jeho znalosti z dřívější doby. Perfektním způsobem hovořil francouzsky, německy a rusky.
Československý vojenský atašé v Moskvě podplukovník František Dastich (vlevo) a jeho zástupce štkp. Alexandr Kühnel (19. 10. 1934).
V nových podmínkách začal působit jako vyslanec a přednosta československé vojenské mise při Spojenecké kontrolní radě v Berlíně. Ve funkci ho ale zastihly také únorové události roku 1948. S vědomím, že jako bývalý československý legionář a důstojník Masarykovy armády může v blízké době čelit perzekuci, koncem roku 1948 nastoupil na dovolenou a spolu s manželkou emigroval do Paříže. Reakce v totalitním Československu na sebe nenechala dlouho čekat. Veškerý majetek mu byl hned zabaven a v roce 1950 ho vojenské úřady zbavily generálské hodnosti a přeložily ho do počtu mužstva jako vojína v záloze.
Ani v exilu František Dastich nezahálel. Během svého vynuceného pobytu na Západě se zapojil do činnosti různých exilových organizací. Působil jako člen výboru Rady svobodného Československa. Od září roku 1950 navíc setrvával ve Frankfurtu nad Mohanem jako delegát tzv. Sociální komise rady svobodného Československa. Jeho prvořadým úkolem bylo ulehčovat sociální situaci politických uprchlíků. V uvedeném mu pomáhala síť spolupracovníků jak na území Německa, tak i Rakouska. Samozřejmě také Rada svobodného Československa se určitým způsobem zapojovala do informačního boje v průběhu Studené války. Uvedená organizace se tak spolu s dalšími exilovými uskupeními dostala pod silný zájem komunistických bezpečnostních složek. Nechtěné pozornosti z jejich strany se samozřejmě také dočkal sám František Dastich. Na něm, jako na bývalé vojenské osobě, měly eminentní zájem. Následně se natrvalo přestěhoval do Spojených států amerických. V roce 1955 se navíc stal předsedou pobočky Svazu československých důstojníků v exilu v New Yorku.
V uvedeném městě také 16. února roku 1964 zemřel.
Autor: Milan Vyhlídal
Více informací v diplomové práci Bc. Jana Najmana