Kdyby i jednotlivé městské části Olomouce slavily po vzoru mnoha venkovských obcí svá jubilea (vztahující se k datu první písemné zmínky o jejich existenci), mohl by se nejvyšším počtem let svého prokazatelného trvání pochlubit Hejčín. Jeho jméno se objevuje v nejstarší listině v českých zemích datované 3. únorem roku 1078, kterou olomoucký údělný kníže Ota se svou uherskou manželkou Eufemií založil rodinný klášter na Hradisku u Olomouce. Mezi vesnicemi, které klášteru při té příležitosti dal do vínku, se hned na třetím místě uvádí ves Haychin - Hejčín. To samozřejmě není důkaz, že by zmíněná osada byla nejstarším lidským sídlištěm v olomouckém okolí, ale i tak dává jistotu, že Hejčín je starší než město Olomouc a že již překročil devět století svého bytí. Hejčín patřil klášteru Hradisko po celá staletí, až do jeho zrušení za Josefa II. v roce 1784. V roce 1653 prodal opat Bedřich II. část svého hejčínského zboží - hospodářský dvůr a dva a půl lánu půdy - jezuitské koleji v Olomouci, která z něj vydržovala kněžský seminář. Hradisku patřilo 9 a půl lánu. Tak část poddaných robotovala ve prospěch kláštera, jiní opět pro jezuity a jejich vzdělávací cíle. Dlouhou historii měl také zdejší svobodný mlýn, písemně doložený už k roku 1304, prastarou tradici zde mělo řemeslo rybářské (jak alespoň můžeme vytušit z vyobrazení rybáře na loďce na starodávné obecní pečeti). Nejstarší částí osady byla okrouhlá náves v místech dnešního Mrštíkova náměstí, kterou prakticky ze tří stran obtékalo jedno z říčních ramen Moravy, pod jižním okrajem osídlení se větvící do tří dalších proudů. Ze středověkých časů mnoho zpráv o malé dědince a jejích nepočetných obyvatelích není. Spory města Olomouce s klášterem např. o výši mýta na hejčínském mostě (1410) aj. příliš důležité nejsou. Přesto asi Hejčín tak zcela zanedbatelnou vsí nebyl, soudě podle několikrát opakovaných (ale bezvýsledných) snah olomouckých konšelů získat ji do svého pozemkového panství.
Po zrušení premonstrátského kláštera byl původní klášterní dvůr hned v roce 1786 rozparcelován ve prospěch hejčínských usedlíků, kteří v rámci tzv. abolice zaměnili své dávné robotní povinnosti za dávky v penězích. jezuitský dvůr byl prodán celý již roku 1773. Přibližně ve stejném čase (1787) došlo také ke změně v duchovní správě, kterou nad Hejčínem vykonávala fara u P. Marie na Předhradí v Olomouci. Po zrušení kostela byla přiřknuta nově zřízené lokálii na Klášterním Hradisku. Dlouhá feudální éra skončila roku 1850 i v Hejčíně ustavením samostatné obce se zvoleným obecním výborem a starostou v čele. To pak platilo až do dubna 1919.
Na rozdíl od většiny osad v okolí Olomouce neměl Hejčín za stavby tereziánské pevnosti žádné problémy. Jeho obydlené území leželo sice těsně, ale přece jen za linií vyklizeného pásma, dokonce i zóna umělého zaplavení předpolí pro případ nebezpečí obec těsně minula. Přesto byl vojenskými inženýry dosti překvapivě vypracován plán na nové sídlo také pro obyvatele z Hejčína (a současně i ze zbořených Lazců, Litovelského předměstí a Vozovky). Široká ulicovka jako na Nové Ulici, Povelu, Nových Sadech atd. měla tentokrát začínat někde u dnešní benzínové pumpy na silnici ke Křelovu a pokračovat zhruba ve směru této silnice. Nějak z toho sešlo. V případě Hejčína asi proto, že k tomu nebyl důvod. Zdejší pozemky už nepodléhaly pevnostním předpisům. Toho již v roce 1851 využili podnikatelé A. a H. Mayovi, vykoupili v Hejčíně postupně 260 ha půdy a na části těchto pozemků založili velký cukrovar, v roce 1852 rozšířený ještě o výrobu lihu a droždí. Byl to jeden z prvních, také však největších a nejlépe technicky vybavených podniků toho druhu na Moravě. Jeho rozvoji velice prospělo vybudování železniční trati Olomouc-Čelechovice v roce 1883, která procházela při západním okraji obce.
Do historie technického pokroku se Hejčín zapsal také svou vodní elektrárnou, vybudovanou na družstevním principu v roce 1911 v objektu starodávného hejčínského mlýna (po jeho vyhoření v r. 1909). Dvě Francisovy turbíny o výkonu 94 kW dodávaly proud vlastní obci (i cukrovaru) a také Řepčínu (i Moravským ocelárnám), Lazcům, Kl. Hradisku, Chválkovicím, Týnečku, Topolanům a Křelovu. Průmyslovou čtvrtí se přesto Hejčín nestal. Dnešních dnů se nedožil ani cukrovar, ani elektrárna. V objektech zrušeného cukrovaru byla v roce 1950 zavedena strojírenská výroba (Strojírny potravinářského průmyslu, později Strojobal, nejnověji a. s. Mopos), elektrárna zanikla brzy po znárodnění r. 1948.
Existence velkého cukrovaru (v kampani zaměstnával až 1200 dělníků) a později nepochybně také vznik železáren v sousedním Řepčíně (1907) změnily charakter obce, která v čase založení cukrovaru měla 509 obyvatel. Do roku 1880 se jejich počet zdvojnásobil (na 1020) a znovu dvojnásobného počtu (2050) dosáhl v roce 1910. Od osmdesátých let 19. století zvyšoval počet obyvatel nevelký vojenský útvar vozatajstva (kolem stovky mužů) ve vlastních kasárnách blízko středu obce. Zvětšoval se samozřejmě i počet domů, které vyrůstaly nejdříve v zajímavém čtvercovém bloku, vymezeném dnes ulicemi Tomkovou, Dolní Hejčínskou, Mrštíkovým náměstím a cukrovarem (resp. uličkou Štolbovou). Pak se výstavba rozšířila na ulici Horní Hejčínskou, kde Hejčín již splynul s Řepčínem.
Ve třicátých letech po výstavbě kostela Cyrila a Metoděje (1932) se Hejčín rozšířil k západu na návrší Šibeníku za tratí, kde se stavebně spojil s územím Nové Ulice a Neředína. Obyvatelé, kterých v Hejčíně přibývalo, byli až na malé výjimky české národnosti. Česká byla i škola založená v roce 1871. Měla od roku 1880 vlastní budovu, po roce 1912 ještě jednu - novou. V ní byla od škol. roku 1919/20 otevřena škola měšťanská. Nová škola, ač rozšířena na konci dvacátých let nadstavbou, prostorově naprosto nevyhovovala. Novostavba připravovaná na rok 1939 se však již neuskutečnila. (Nové krásné budovy a to hned pro střední školu, druhé olomoucké gymnázium se Hejčín dočkal v letech 1954-56. V posledních letech se v její blízkosti začal realizovat plán přemístit sem i školství vysoké, jmenovitě některá pracoviště Přírodovědecké fakulty UP.) Hejčínská měšťanka patřila i sousednímu Řepčínu. A také většina společenský aktivit, jmenovitě TJ Sokol (1908), DTJ (1909), Orel (1911), odbory Národní jednoty apod. (od roku 1911 rovněž poštovní úřad), byla společná pro obě obce tvořící už vlastně jeden urbanistický celek. Dvě z těchto aktivit povstalých kdysi v Hejčíně ve významu výrazně překročily nejen hranice Hejčína a Řepčína, ale celé Olomouce, ba v jistém smyslu i hranice republiky. V roce 1919 založila parta ještě nedospělých kluků sportovní klub FK Hejčín, z něhož se (za poválečné přízně řepčínských Moravských železáren) posléze vyvinul evropsky proslulý fotbalový oddíl SK Olomouc Sigma MŽ. Přinejmenším celostátní proslulosti dosáhl po letech práce loutkářský soubor Kašpárkova říše uvedený do života hejčínským rodákem ing. Františkem Čechem (1898-1951) na řepčínsko-hejčínském sokolském hřišti v roce 1920, později působící (dodnes) v někdejším závodním klub MŽ - Slovanském domě v Olomouci.
Článek uveřejněn s laskavým svolením autora,
významného olomouckého patriota a historika, pana PhDr. Milana Ticháka.
Autor webu s úctou děkuje za svolení k prezentaci.